Ve spolupráci s Českým literárním centrem.

Debata. Próza.

Čtení z nové sbírky (Opus). Za účasti nakladatelů Kristiny Mědílkové a Jiřího Mědílka.

Host Karel Loose, který čte své texty a s autorem hovoří o kostech a soli.

Úvod Petr Borkovec.

Čtení a rozhovory. Poezie.

Petr Borkovec, Úvod ke čtení Josefa Hrdličky ve Fra

Na okraj četby Josefovy knihy, v níž skoro na začátku stojí

mé matce nyní sestře
jejímu bratru nyní i mému
a její matce, též naší sestře
a jejich otci, našemu bratru:
chopte se mne rukama

bych rád řekl:

Když jsem před dvěma týdny vstupoval v německém městě Kasselu do opravdu nabitého a báječně rozmyšleného muzea smrti, umírání, pohřbívání a truchlení, nevěděl jsem, že tam vcházím také proto, abych se připravil na četbu nového souboru básní Josefa Hrdličky. Ale je to očividné a bylo to na mě dobře políčeno. Můj ohromující zážitek ze sbírek pár století starých rakví, olejových vanitas, tanců smrti od baroka k Disneymu, selfíček z kostnic, dokumentárních filmů z piteven a útrob krematorií, privátních fotografických cyklů z doprovázení a truchlení až po obří záchranné kruhy v podobě pohřebních věnců (stín plavčíka, Cháron s děvkařským výrazem, černý bazén, vykachlíčkovaná Léthé) atd. – silný zážitek z toho všeho dohromady blízko sebe – byl koneckonců tak plný vzduchu a světla, byl to tak hluboký nádech – až jsem se polekal. Chodil jsem tím muzeem jako otřesený pozůstalý, v prvním šoku, bezradný, osamělý, to ano – ale zároveň ve mně postupně sílil (a pak převládl) jiný pocit, který se mi špatně vyjadřuje. Snad inspirace, pocit propojení, pocit mnoha otevíraných dveří; odpovědi na otázky, které jsem si před muzeem nedovedl položit, různá znamení, kterým jsem začínal rozumět. Byl to zážitek mísení, které bylo až bouřlivé. Nešlo o smíření – vnímal jsem to mnohem dynamičtěji. Dýchal jsem!

Byl jsem ochromený pozůstalý každého jednoho z těch objektů a zároveň bratremsestrou celého toho skvělého kasselského muzea.

Navštívil jsem ho čtyřikrát za tři týdny. Žádné jiné muzeum jsem nenavštívil čtyřikrát za tři týdny.

Sbírka Josefa Hrdličky Předkové kostí ve mně vyvolává podobný pocit. Když tou knihou chodím, cítím se jen o něco víc doma, putuju domácí krajinou, kterou Josef od prvních sbírek dovede tak mistrovsky uchopit. Jsem taky v domácí literatuře (rozhodně nedovedu přečíst všechno, co je v knize rozeseto – Josef je velmi vzdělaný), ale erbenovské připomínky na mě působí neomylně. Jako v tom kasselském muzeu nacházím v Josefově knize stará tázání (třeba ta kapka, která stéká hlínou přes kilometry kostí a mění se v slzu. Mění? Která stéká přes kilometry čelistí a mění se v řeč. Mění?) – stará tázání hned vedle intimního prožitku ztráty nejbližšího člověka, hned vedle detailů té ztráty. A jistě by se daly vést další paralely. Třeba Josefův humor, nadsázka, Josefovy někdy až bláznivé představy – které se tak přibližují objektům současných umělců obírajících se smrtí.

Anebo jiná paralela – to, že hned vedle muzea smrti v Kasselu, se nachází Muzeum bratří Grimmů. Tam jsem nebyl.

Ale já postavím vedle Josefovy sbírky jedno video, na které jsem tam zíral s otevřenou pusou. Do vnitřního prostoru, který je osvětlený červeně, a v němž stojí něco jako bílé zábradlí (snad kolem schodů?), které ale může být jen podivná neúplná ohrádka čehosi, vedou dveře.  Za dveřmi stojí žena ve slavnostních červených šatech, ne přehnaně slavnostních. Může jí být třicet i padesát. Do místnosti vstupují muži a každý si se ženou velice pomalu zatančí, pak se vyváže, odstoupí, odchází. A vstoupí další muž. Žena není svůdná, ale je tak sladké si s ní zatančit. Naprosté ticho. Jemný tanec, velmi velmi poklidný. Příchody a odchody také. Muži jsou oblečeni jako na vycházku, jako na doma, některý je pyžamu, jiný v pracovním. Jsou různého věku.

Chopte se mne rukama?

Kdo je ta žena? Kdo všechno je ta žena? Sejde někdy po bílém schodišti? Nebo tam žádné schody nejsou? Vidí se poprvé? Je to poslední tanec? Je to zkouška na poslední tanec? Jsme kde? S kým?

K tomu Hrdličkův závratný verš ze strany 38: „Žena v obchodě platí rukou mé matky.“   

Básník a překladatel Pavel Novotný čte a také inscenuje legendu rakouské a evropské poezie, básníka Vídeňské skupiny, jazykového maximalistu, výrazového minimalistu Gerharda Rühma. Večer je zároveň uvedením výboru s názvem Průřez, který vyšel v nakladatelství Rubato.

Čtení, akce, rozhovor. Poezie, próza a kdovíco!

Petr Borkovec, Úvod k večeru Pavla Novotného ve Fra

Spíš coby přivítání Pavla Novotného ve Fra a poděkování, že přijal pozvání – nežli jako úvod k dnešnímu večeru, který Pavel obstará nejlépe a zlehka – bych rád poznamenal, že zde, v kavárně Fra, jsme s poezií Gerharda Rühma udělali jistou zvláštní zkušenost. A zároveň – což by Pavla Novotného mohlo zaujmout – jsme tady díky poezii Gerharda Rühma osobně prošli něčím, co by se dalo nazvat „akcí“, „performancí s verši“! Což – pokud mohu mluvit za sebe – jsem nepředpokládal, že někdy zažiju, že se toho odvážím. Zvlášť když i jako divák takových akcí mívám obvykle pocit, že bych byl raději jinde.

Výsledek té až příliš živé akce je to, co jste mohli poslouchat před dnešním čtením.

K čemuž bych rád podotknul.

Za wuchanských restrikcí – kdy jsme s kolegou Lipárem čtení pouze natáčeli – jsme jednou z touhy uvidět v kavárně Fra nějaké neznámé tváře, přistoupili k tomuto nápadu:

Vzali jsme báseň Gerharda Rühma Úterý a stoupli jsme si před kavárnu (bylo devět ráno) a oslovovali kolemjdoucí, zda by nevešli dovnitř a kousek té dlouhé básně na mikrofon a kameru nepřečetli. Báseň Úterý (v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové) jsme myslím vybrali proto, že ten den bylo bylo úterý. Její princip pochopíte rychle, po přečtení několika veršů:

rodiče mi odkázali úterý
dělat z úterý ctnost
kdo jinému úterý kopá sám do něj padá
rozbřesknout úterý
žít z úterý do huby
mít úterý na jazyku
pochutnávat si na úterý
v úterý si vyhodit z kopýtka
atd.

Strkali jsme se před kavárnou a zastavovali lidi. Aniž bych si chtěl připisovat zásluhy, které nemám, musím po pravdě poznamenat, že naše úlohy byly rozděleny takto: kolega Lipár tipoval blížící se postavy slovy „Ta vypadá, že by se chytla“, „Ten ne, ten dneska vstal blbě“ případně „To je sympaťák, toho zkus“ – a já, pouze já, jsem přicházel k lidem a děsil je větou, která začínala: „Dobrý den, neměl byste chviličku…“ případně „Dobré ráno, neměla byste čas…“ Akce se nedařila. Nikdo chviličku ani čas neměl, jedna žena, která vešla za našich lichotek do kavárny, se – jakmile spatřila kameru – obrátila na útěk. Kolega Lipár navrhl, že bych měl změnit začátek kontaktu na „Dobrý den, máte rád/ráda básně?“ – ale ani potom se situace nezměnila. Vlastně ano, v jednom případě jsem dostal odpověď, která mě svou jasnozřivostí opravdu zaskočila:

„To je nejblbější otázka, kterou jsem tenhle tejden dostal – a to máme teprve úterý!“ řekl ten milý muž.

Důrazně jsem kolegovi Lipárovi oznámil, že se zastavováním lidí končím a že si úlohy prohodíme. To se stalo – a hle, najednou se všechno změnilo. Do kavárny přicházeli muži i ženy, chlapci a dívky a četli Rühmovu báseň Úterý. Dodnes přesně nevím, jak to kolega Lipár nastrojil – mohu jen konstatovat, že interpretů bylo hodně, že jsme byli za dvě hodinky s prací u konce a že mnoho z příchozích byli cizinci, kteří ale mluvili česky.  A tak je na záznamu český překlad přednášený s ruským, polským, slovenským a vietnamským přízvukem. A musím taky říct, že když už lidé začali tu báseň číst, často se od ní nemohli odtrhnout, po chvilce jí propadli a četli by dál a četli dál o tom, že „rok má tři sta šedesát pět úterý“ a o tom, že „úterý dělá člověka“. Bavilo je to. Jedna z účastnic se dokonce vrátila a přivedla dvě kolegyně z kanceláře, které – jak pravila – by si také rády něco „zapřednášely“.

Po nějakém čase od naší „akce“ jsem dostal emailem od jednoho z recitátorů zprávu, která se po malých úpravách – které jsem v ní udělal – proměnila v něco úplně jiného. Zní:

Vážený pane,
číst v úterý o úterý
bylo něco, co mi rozjasnilo den,
který nezačal dobře.
Děkuji z celého úterý.
Nechystáte něco podobného?
Nesnáším ještě pondělky a středy.
Boris.

A se členem ochranky z vedlejšího činžáku, kterého kolega Lipár také zázračně přemluvil (kdo za něj proboha hlídal dům?), se od té doby zdravíme takto:

On na mě zdálky mává, pusu od ucha k uchu a volá: „Nazdar, úterý!“

A já mu – velmi rozpačitě, protože se to neustále opakuje – odpovídám: „Dobrý den, jojo, úterý… úterý… jojo…“

Tím chci říct, že se dnes budeme zabývat básníkem, kterého bezpochyby lidé potřebují, kterého, zdá se, mohou zamilovat. A předávám slovo Pavlovi Novotnému, pro něhož by taková akcička nebyla žádný problém, a je jisté, že by ji zvládnul stokrát líp. Ale snažili jsme se!

Dobrý večer! 

Jaromír Typlt představuje Vojtěcha Vacka.

Rozhovor, čtení. Poezie.

Vojtěch Vacek (1993, Praha) vydal v edici H_aluze prvotinu Schopní jsou ti s chlopní (2015), letos vydává druhou sbírku s názvem Měňagon v nakladatelství Pavel Mervart. Je spoluautor scénáře k dark fantasy tahové strategii The Mystic od herního studia Pipe Dream. Hraje na basovou kytaru v kapele Představy postavy. Podílí se na organizaci autorských čtení, spolupracuje s festivalem Den poezie.

Ve druhé sbírce Vojtěcha Vacka Měňagon jsou obsaženy autorovy texty z posledních pěti let. Delší básně-příběhy a básně-dobrodružství, ale také drobné lyrické imprese a hříčky. Vše propojeno barevným a smyslovým jazykem, a také přináležitostí k jedinému fantastickému univerzu, které se až palčivě podobá tomu našemu. Jazyková struktura textů se napříč knihou rozpadá a čtenář si uvědomuje, že ne všechno, co je pevné, musí zůstat neporušené.

Vojtěch Vacek

+ + +

Strkám hlavu do solničky.
Na dně leží stříbrná sfinga.
Nejasně si vybavuji článek,
v němž před ní varovali.
Ale už mě zahlédla.

Oslovuje mě hlasem nasáklým solí.
Je pozdě unikat.
Tlapou mě objímá,
abych přeci nevyklouzl.
Vypráví mi o osamění mezi krystaly,
o hrůze z pepře a fatální omylnosti.

Je neškodná.

U vyprávění se jí klíží víčka.
Uondaná svými významy
usíná za dunivého předení.
Tiše se vymaňuji z jejího sevření.
Mít po ruce,
přikryl bych jí záda dekou.