Petr Borkovec, Nemožnost nuly
Hlavní postava Nemožnosti nuly nemá jméno (nemají ho ani jiné postavy), je nevýrazná, až je neviditelná, mimo zorná pole všech; je to ten, kterému se život prostě jen tak přihodil. Na malém městě, které taky nemá jméno. Život se pořád odkládá, každý den nesčetněkrát, a to odkládání je plné detailů a drobných prací. A když se zdá, že už se s tím začne (Mluv! Žij!), tak se začne nějak špatně, okamžitě se ví a vidí, že je to špatně, už se jen čeká, až se to zvrtne, což se vzápětí stane – a pak se zase pokračuje v oddalování.
Čtu ten text, skládám si kus po kusu příběh bezejmenného – pomalu a s jistotou. A do toho jako by neustále vrůstal, padal, valil se (jako neodbytná plazivá rostlina, jako nějaká neskladná těžká věc, jako průtrž špinavé vody) jiný děj. To odkládání života, nežití života atp. tu není jen formulováno (i když to taky a pořád, v mnoha variacích, které se po celou dobu vracejí, až z nich bolí hlava), je především ukazováno, zjevováno. Adéla Knapová dovede plíživou marnost ukázat s velkou smyslovou intenzitou na věcech, zvířatech, rostlinách (hodně ovoce a zeleniny!), lidských tvářích a tělech a jejich částech. Dává si záležet na neveselých situacích a konfiguracích, které pro ně vytváří. Na střídání vzdálenosti, odkud je pozoruje a popisuje. Její text je plný rozmluv věcí (chvílemi jsme jak v podivných bajkách), zvláštních rostlinných metafor a přirovnání, vizuálně umanutých popisů. A ty rozmluvy a popisy a přirovnání upomínají skoro vždy na tíhu světa (ne na jeho zářivost).
Tohle mi při prvním rychlém čtení přišlo pozoruhodné a silné. Padání a zarůstání a valení se světa do lidského příběhu (i kolem příběhu); jak to, co nemá jméno, co je zaměnitelné, co se jen přihodí – jméno konec konců dostává, je nakonec jedinečné a nevyhnutelné.
